Sobotní program byl letos na Fluffu mnohem výživnější, než kdykoliv jindy. Bláto pozvolna usychá a sluníčko stydlivě pokukuje zpoza mraků. Čas nechat gumáky ve stanu a hurá na první kapelu. Tou jsou Belgičané BLACK HAVEN. Valivý přímočarý proud metalové energie má hlavně ve vokálu něco z chlapáckého stoneru a v instrumentálním stroji mnoho z post hardcorové i sludgové bažinatosti s přidanou hodnotou, kterou je velmi sympatický tah na branku. Dynamický vokalista dojem pouze vylepšuje a já mám hned z kraje dne nastavenou laťku pro další kapely velmi vysoko.

Americké trio LEMURIA je sice z naprosto jiného těsta, ale asi jsem si úvod dne nemohl představit lépe. Jejich indie/punk/rock s konečnou platností budí zvědavost i ve slunci, které odstrčilo definitivně mráčky a také se dívá na tu americkou festivalovou pohodu. Zpěvačka Sheena Ozzella je neuvěřitelně sympatická a civilní, vítr si ji pohrává s vlasy a ona se svoji pohodovkou kytarovou šíří uvolněnou letní náladu. Nemyslel jsem si, že se něčeho takového na Fluffu dočkám.

Po LEMURII Fluff fest začíná pozvolna nabírat na obrátkách. Na scénu vstupují totiž TRAINWRECK. Německé screamo, které už v současnosti obhajuje statut kultovní kapely. Hardcorový feeling, živelnost a neustálý tlak, to jsou zbraně, kterými si mě TRAINWRECK získávají na svoji stranu.

Po nich začíná fungovat i scéna ve stanu. Tam jsou připraveni GOODTIME BOYS. Britští screamo/hardcoroví divočáci rozdmýchávají smršť agresivní pódiovkou, při které hustě pokérovaný vokalista Alex Pennie míří hned v úvodu dost nevybíravým skokem plavmo do publika. Jejich setu kraluje jeho nevelká postava a hudební rubanice, která se rozhodně neomezuje jen na konvenční přímočaré motivy. Další z vynikajících koncertů sobotního dne.

Na hlavní scéně to mezitím rozbaluje banda, která je pojmenovaná dle bitvy s Borgy v seriálu Star Trek - BATTLE OF WOLF 359 a já zase musím chválit. Brutální screamo/power violence s vokalistou a vokalistkou, které velmi slušně tlačí na pilu. Většinu pozornosti na sebe strhává obrovská křiklounka Samantha, která svoji osobou šíří okolo neuvěřitelně pozitivní atmosféru. To snad není možný – ona se opravdu stále nakažlivě usmívá! Set BATTLE OF WOLF 359 je ten den další z řady prdele nakopávajících a já se jdu trochu uklidnit do stanu.

Tam nám Prešováci z promotérské skupiny Diamantová Pečinka dávají k ochutnání něco ze sludge/post rockových specialit Tatranského podhůří. Mladé instrumentální duo DOWN TO COME se může už teď těšit ze společných koncertů například s americkou ROSETTOU a nezdá se, že by díky dvoučlenné sestavě trpěli jakýmkoliv pocitem méněcennosti. Zvuk je navzdory jedné kytaře hutný a plný, rytmika zajímavá a k dokonalosti by stačilo snad jen občas přitlačit na pilu nějakým tím vokálem. Jisté je to, že se jedná o uskupení, které se vyplatí v budoucnosti bedlivě sledovat.

Na hlavním pódiu se konečně začíná divočit pod scénou. Pod kotel totiž přikládají californští DANGERS. Poctivý uřvaný hardcore punk konečně krmí všechny košilaté moshery výživnou kaší a ačkoliv se většinu času jede ve středních tempech, zpěvák působí více než dynamicky, místy si odskakuje i na boční konstrukci pódia a většinu svým burcujícím projevem vhání stagedivery k úchvatným výkonům.

Po DANGERS mám práci, YEAR OF NO LIGHT si od nás půjčují bicí a kytarový aparát, takže následují manévry s dodávkou a následovné stěhování. Čistě instrumentální set těchto podivných mániček z Francie, kteří si rozložili na scéně dvě bicí sestavy a tři kytarové aparáty je založen na hutných kytarových stěnách a monumentálních klávesových plachtách, které dotvářejí masivnost a burácivost setu. Blízko u stage je to opravdu díky hlasitosti velký zážitek, na předchozí ročníky, kterým v tomto směru jednoznačně kralovali AMENRA však YEAR OF NO LIGHT nemají.

A já tak mizím ve stanu, kde mají YEAR OF NO LIGHT silnou konkurenci. Tou je ruská postmetalová REKA. Pokud jsem zmiňoval AMENRA, tak REKA jako by byla naklonovanou ruskou verzí tohoto sludgemetalového buldozeru. Jejich set má valivý metalový základ, nepostradatelný tlak i emocionalitu. Nad hlavou mi plove sotva osmiletý klučík a následně se do vln z lidí vydává i vokalista Sebastien.

Neuvěřitelně intenzivní set se vším všudy od kapely, která má za sebou evropské turné například s francouzskými CELESTE ve mně zanechává pevný dojem, že jsem právě odlovil svůj objev číslo jedna letošního ročníku.

Na hlavní scéně máme konečně trochu rychlejší partičku. Tou jsou američtí PUNCH, kteří ve mne zanechali ty nejlepší dojmy před dvěma roky. Sympatická drobná řvounka Meghan pevně uchopila otěže festivalu a práskla do koní. V té chvíli se strhlo fastcorové inferno a lidi levitovali kolem pódia. Výtečný energický set, který přišel po trochu pomalejších kapelách více než vhod. Ve stanu započíná svůj set CHEAP GIRLS  z Michiganu. Pohodový indie rock je výtečným zklidněním po energickém setu PUNCH, a já docházím, k názoru, že dramaturgicky už jsem dlouho nezažil na Fluffu tak žánrově barevný den. Člověk se ničeho nepřejídá. Na hlavní scéně se zatím schyluje k apokalypse.

VICTIMS nenechávají nikoho na pochybách, kdo že to vévodí švédskému crustu. Nabušené chlapácké vystoupení plné energie je asi tou nejdůraznější bombou, jakou jsem prozatím na letošním Fluff festu slyšel. Ale není se čemu divit. VICTIMS mě zklamat asi nedokážou nikdy. Úchyláci z experimentálního noisecorového komanda WARSAWWASRAW po nich nastoupili ve stanu bohužel pouze v dvoučlenném složení, ale i to stačilo k tomu, aby si jejich set plný muzikantské perverzity udržel plnou pozornost po většinu své doby. Jejich koncertu dominuje špinavý zvuk, nečekané hudební zvraty a hodně rozervaná rytmika.

Americko-italský projekt JOE LALLY, který zakotvil u stáje Dischord je další pro Fluff fest poměrně nevšední podívanou, kterou mohu bez ostychů pasovat na jeden z vrcholů sobotního dne. Alternativní pohodovka, které vládne ex-baskytarista kultovních FUGAZI má nádech indie rocku, postpunku i jazzrocku a já opět musím zatleskat dramaturgům.

Kontrastem k této trochu intelektuální podívané je uragán s další ženskou zpěvačkou ve stanu. Tam vystupují GLASSES, jenž se mohou pochlubit výtečným vystoupením na tomto festivalu před dvěma roky. Řízná a našťavená verze hardcore / punku se dvěma členy TRAINWRECK málem boří celý stan. To, co se tam děje jsem dosud ve stanu ještě neviděl a to je jen předkrm před tím, co se za chvilku strhne na hlavní scéně.

Tam svůj set startují ENSIGN. Ďáblové z New Jersey holdují oldschoolovému hardcore punku, věkem již nejsou nejmladší, ale nic jim to nebere z přímého tahu na branku, který je nakažlivý. Dívčí uřvaná formace BEYOND PINK je po nich na programu ve stanu a pochází z kolébky švédského punku – Malmö. Dívám se na ně zezadu z pódia, do stanu se na ně jiným způsobem není možné prodrat. Mají trochu horší zvuk, ale o tom jejich mladická dámská rebelie není. Poněkud cirkusově vyšňořené holky však hoblují rezavý punk rock’n‘roll, při kterém se může celý stan zbláznit.

Závěr sobotního večera patří SWING KIDS. Hysterický vystylovaný modýlek Justin Pearson, za kterým se usmívá bezpražcový basák – zajímavá kombinace a už to vůbec nevypadá, že by měli spustit oldschoolové emo. A taky že ne. To, co se line z reproduktorů je silně třaskavá směs rocku, postpunku, hardcoru, screamo, metalu i rock’n’rollu. Všemu dominoval Justin, který se svoji zvláštní stylizovanou pozérskou manýrou vříská do mikrofonu, nedbaje na lidi v hledišti a já vlastně po vystoupení nevěděl, co si o tom celém myslet. Zůstalo snad jen to, že to byla nevšední jízda. Tak zase zítra.